Čtvrtstoletí přednáším na katedře psychologie FF UK, kterou nyní vedu. Stejně dlouho se věnuji psychologickému (sebe)koučování, které chápu jako cestu k rozvíjení všímavosti. Když jsem před deseti lety napsal Pohádku o ztracené krajině, chtěl jsem podpořit všímavost lidí vůči “obrazům štěstí”, tedy prožitkově mimořádným okamžikům jejich života.

Vydal jsem knihu “O všímavé Ele”, která se (kromě jiného) věnuje rozvoji všímavosti u dětí.